V křižování napříč Českou republikou budeme pokračovat, v první polovině devadesátých let ale zůstaneme i tentokrát. V západočeském Stříbře tou dobou bydlel nesmírně aktivní Pavel Tušl, kterého dnes budete znát spíše jako vydavatelskou legendu, která pod značkou View Beyond vydala debutová EP Sólstafir nebo Aeternus. Ve stejné době, kdy roztáčel první kompilační kazety, vydal i jediné číslo stejnojmenného časopisu.

Kdy ses začal o hudbu zajímat? Co tehdy – bavíme se o konci osmdesátých let – obnášelo být hudebním fanouškem? Jak ses třeba dostával k deskám, na čem sis je přehrával?

Těžko říci kdy přesně, zhruba jako teenager, možná i dřív… Zájem to byl ale napřed čistě pasivní. Ale těch zdrojů muziky bylo fakt málo. Já měl to štěstí, že jsem žil ve Stříbře, kde se celkem v pohodě dala naladit západoněmecká televize a tam toho bylo k vidění docela dost. Samozřejmě, Internet neexistovat, bavíme se o letech budování socialismu u nás, který jsme nakonec stejně nevybudovali. Já jsem muziku vždycky vnímal spíše pocitově, navíc o undergroundu jsem toho tenkrát moc nevěděl, vlastně nic. Takže jsem to tehdy žánrově vlastně ani moc nerozlišoval, nevadil mně třeba ani dobrej pop, všeobecně, co šlo ze Západu, bylo dobrý.

Moc koníčků jsem nikdy neměl, jeden čas mne braly motorky a auta, ale to odeznělo celkem rychle, stejně rychle, jak to přišlo. Desky nebyly, pouze na černých burzách, na to byly ale potřeba peníze, který jsem neměl. Takže jsem měl všechno na kazetách. Vůbec první kazeťák jsem měl až na střední škole, gramofon dokonce až po vojně, všechno zakoupené na lokálním trhu. Tedy katastrofální úrovně, na Tuzex jsem neměl.

Jak ses dostal k tvrdé hudbě? Byla to láska na první poslech nebo spíš postupný vývoj?

Spíš otázka vývoje, na jehož konci byla tvrdá hudba.

Byl si ve spojení s nějakými kapelami, respektive členem nějakého fan klubu?

Někdy na konci osmdesátých let jsem byl členem „fan clubu heavy metalu“, kterej vzápětí rozehnala StB. Dlouho jsem byl členem Fan Clubu Petry Janů, ale to bylo spíš z nedostatku jiných příležitostí. I když na druhou stranu ty její první rockový desky mám dodnes upřímně rád! Potom přišel převrat a začala se sem dostávat muzika ze světa po tunách, takže jsem si vlastně docela rychle uvědomil, co chci a co nechci, kde je moje místo…

Ta revoluce mně otevřela oči a určitě jsem nebyl sám. S tím souvisí i první pokusy o kontakty s kapelami a lidmi „z druhé strany“, pomalu se to začalo rozjíždět…

Kde si na svůj koníček bral peníze?

Po roce 1986, kdy jsem přišel z vojny, už jsem si vydělával, takže nebyl problém. Na vojně jsme brali „služné“ (podstatnou část jsem utrácel za kazety) a na střední škole byly taky nějaký zdroje.

Pocházíš ze Stříbra, což bylo a je místo příliš odlehlé, než aby se stalo součástí nějaké ucelené scény, jakými se koncem osmdesátých let mohly pochlubit Praha, Brno s Jižní Moravou anebo Ostravsko. Byla u vás nějaká ucelenější komunita fanoušků tvrdé hudby?

Ve Stříbře nikoliv. Tam bylo maximálně pár jedinců, který to bavilo stejně jako mne, takže aspoň bylo u piva o čem klábosit. Hospod tam bylo celkem hodně díky velkému vojenskému útvaru. Později taky pár kapel, Coward jsou možná tou nejznámější, ale spíš to byli ti jednotlivci, kamarádi a známí, na který občas vzpomenu. Někteří už mez námi nejsou.

Relativně brzo po revoluci začala tvoje obsáhlá komunikace se zahraničím. Pro většinu Čechů tehdy ale nebyla možná, protože zkrátka neovládali jiný jazyk než češtinu a občas ruštinu. Jak ses naučil anglicky?

Vzal jsem walkmana, koupil si učebnice angličtiny, ke kterým byly i kazety, a pomalu jsem začal… Nikdy jsem na žádné lekce nechodil. Hodně mně potom dala ta samotná komunikace s lidmi venku, protože praxí se člověk naučí nejvíc. Ségra anglicky uměla, tak mi taky pomáhala. Mě ta angličtina ale hlavně bavila, možná po otci, kterej byl překladatel. Bez toho nadšení by to nefungovalo. Z ruštiny jsem mimochodem maturoval, byla to jediná jednička na mém maturitním vysvědčení! (smích)

Co změnila sametová revoluce z pohledu hudebního fanouška?

Jak už jsem uvedl výše, hlavně se sem začaly valit tuny muziky všech možných žánrů, takže muzika začala být daleko dostupnější. Ale především příchod všeobecné svobody… nejvíc mne tehdy fascinovala třeba právě ta možnost mít vlastní label a dělat na něm svoje vlastní věci, to byla do listopadu 89 nepředstavitelná věc. Mně ten převrat doslova změnil život, minimálně aspoň pro ta devadesátá léta…

Pokud navážu na náš předchozí rozhovor, vím, že si byl hodně aktivní, pokud jde o komunikaci se zahraničím, byl si součástí scény, která se kontaktovala pomocí řetězových dopisů, které si mohl poslat dále a dopsat na ně i svůj kontakt. Jak ses k nim dostal? Fungovaly už za socialismu?

Nejsem si jist, jestli tu byly už za socialismu. Možná jo, ale pokud jsem se s nimi setkal, tak se určitě netýkaly hudby. No a po revoluci… někdo mi asi nějaké (ty hudební) poslal a tak jsem se zapojil. Objevil jsem tam mimo jiné i pár kontaktů, které se potom rozvinuly do užší spolupráce, třeba s Forgarður Helvítis z Islandu.

Začal ses po otevření hranic více zajímat o zahraniční fanziny?

Nijak extra jsem se po fanzinech pídit nezačal. Sem tam, když se někde objevilo něco, co mne opravdu zajímalo, jsem si ten či onen fanzin koupil, no koupil, spíš jsem se snažil věci směňovat, což se do značné míry i dařilo. A taky mě bavilo procvičovat tímto způsobem angličtinu.

V roce 1992 ses začal hudbě věnovat nanovo, aktivně, začal si vydávat jednak fanzin, jednak nahrávky pod vlastní značkou. Co k tomu bylo impulzem?

Jak už jsem zde řekl, mít vlastní label a vydávat na něm vlastní nosiče bylo něčím, co mne moc lákalo, až fascinovalo. Začal jsem s distribucí pár kazet, a když to šlo a bylo to přesně to, co jsem od toho čekal, udělaly se i první vinyly a potom i CD. Takže spíše než o impulzu bych mluvil o nějakém logickém vyústění pozvolného vývoje.

Začneme u časopisu: s čím, s jakými ambicemi a jakými očekáváními si ho zakládal?

Co se týká fanzinu View Beyond, vyšlo jen jedno číslo, jak určitě víš. Spíš jsem asi tenkrát měl velký oči, nijak zvlášť jsem po tom vydávat svůj fanzin vlastně netoužil a nakonec mě to, ta jeho tvorba, tenkrát ani moc nebavila. Ale byl to dobrej způsob, jak přiblížit našim zájemcům kapely, který jsem vydával a distribuoval. Chtěl jsem to zkusit a to se taky stalo… Možná tam nějaký ambice byly, možná to první číslo zase až tak špatný nebylo, mně to ale jednoduše řečeno moc nebralo.

Jak správně poznamenal Petr (Pařát), nikdy si nebyl ten typ, který by objížděl koncerty s kufříkem jako Shindy nebo Čurby, a většina lidí bude dodnes znát jen tvoje jméno, ale už ne tvář nebo hlas. Jak si časopis distribuoval? Stačily na jeho „uživení“ kontakty, které si měl z komunikace s kapelami?

Všechno jsem rozšiřoval poštou, koncerty jsem s kufříkem objížděl skutečně jen sporadicky. Pro výplň toho jednoho čísla mně ty kapely, se kterými jsem byl v kontaktu, stačily dostatečně, jestli si dobře vzpomínám. Celý náklad se rozdistribuoval taky bez větších problémů, distribuce byla samozřejmě provázána s distribucí nosičů, které jsem tenkrát rozšiřoval.

Předpokládám, že časopis nevznikl proto, aby měl jen jedno číslo. Proč se nikdy nedočkalo pokračování?

Jak říkám, nebyla chuť pokračovat, tedy chuť z mé strany. Byl to pokus o něco, co se později ukázalo jako neživotaschopná věc, protože mne to prostě nebavilo. Tohle jsem před tím, než jsem vytvořil to jedno číslo, úplně nevěděl. Čas ukázal, že to pro mne není to „pravé ořechové“. Což jsem vlastně tak trochu i čekal.

Podle čeho sis do časopisu vybíral interprety?

Šlo především o prezentaci kapel, které měly co do činění s mým labelem, respektive distribucí, i když stoprocentně pro výběr té které kapely to pravidlo nebylo.

Přinejmenším na jedné z kompilačních kazet, které si vydal ve stejném roce, se už vedle domácích kapel objevovaly zahraniční (třeba polští Psychoneurosis). Pomýšlel si spíš na distribuci v Čechách anebo do zahraničí?

Asi padesát na padesát, i když v té době se tady toho prodalo víc než do ciziny. Tam jsem spíš trejdoval, nestávalo se příliš často, že by ti přišly peníze (v té době vlastně jenom cash) za to či ono ze zahraničí, to bylo spíše výjimečné. Inzerovat se dalo buď skrze inzerci v zinech nebo jsme dělávali takové informativní letáčky, které jsme přidávali do pošty. Ty jsou občas vidět ještě dnes. Jak už jsem říkal, internet byl v plenkách….

Zahraniční kapely se staly nedílnou součástí tvojeho edičního plánu, často u tebe vyšly pro žánr zásadní kapely (Cripple Bastards, Corrupted, Senseless Apocalypse, Aeternus, Sólstafir, aj.) dávno předtím, než se staly známé. Jak si je vyhledával?

Různě. Někde jsem o nich četl nebo jsem je někde slyšel nebo jsem třeba jen viděl létáček, že taková kapela existuje. Pak jsem ji oslovil, to byl třeba případ Vomit Fall, nebo mi kapela napsala sama a projevila zájem mít nosič na mém labelu (Corrupted). U Aeternus jsem si objednal jejich demo Walk My Path, na základě kterého jsem jim potom nabídl Mini CD. S Giuliem z Cripple Bastards jsem si dopisoval léta, než jsme udělali to EP, Senseless Apocalypse byli na jeho druhé straně, takže s těmi jsem se seznámil až při příležitosti vydání toho EP.

Jak vydání kapely zpoza půlky světa tehdy vypadalo technicky? Kolik bylo potřeba dopisů, než jste si plácli?

Z mé strany většinou odešla nabídka a pokud ji kapela akceptovala, byla požádána o podklady pro výrobu, to jest DAT kazetu či CD-R jako master s muzikou plus jejich grafická představa o obale, buď digitálně nebo normálně analogově, no a když to bylo pohromadě, zadal se vinyl do výroby a obaly se nechaly někde natisknout.

S těmi dopisy to bylo různé, někdo reagoval hned, někdo později, jak kdo. Třeba zrovna na ty Senseless Apocalypse jsem čekal asi půl roku, na Sólstafir možná i déle, samozřejmě to bylo stižené nemožností použít e-poštu, protože ta tenkrát nebyla. Byl to prostě underground se vším všudy. (smích)

V roce 1994 si začal ve velkém vydávat sedmipalce, jak se v Loděnicích tvářili na někoho, kdo je dělal na vlastní triko?

Ale jo, pomalu si zvykali. Jednak nás bylo čím dál víc a oni v té době už dělali pro cizí labely, který byly samozřejmě pružnější a využily dobrého poměru výkon/cena, který v Loděnicích býval. Bylo tenkrát ještě možný být třeba při masteringu a říci si připomínky přímo na místě, popřípadě předat i dary typu flaška fernetu když člověk chtěl něco extra. To už dneska asi nejde. (smích)

Jak se ti tehdy dařilo zůstat v černých číslech? Dalo se vydáváním uživit anebo si spíš koníček musel doplácet?

Uživit se dalo, ale opravdu jenom uživit, tedy aspoň v mém případě. Takže jsem aspoň nedoplácel. Samozřejmě při rozjezdu se do toho nějaké peníze nacpat musely, pak už to bylo životaschopné, tedy nějakou dobu, podle toho, o jakém období bychom se bavili.

Pomáhalo ti nějak, že se ve Stříbře poměrně dlouho držel krámek s deskami na náměstí, kde se odjakživa dalo koupit i dost metalových desek?

Ne, vůbec. To byl, tuším, nějaký pan podnikatel ze Stříbra, který to hned po roce osmdesát devět úspěšně rozjel v Praze, ale jak to potom s těma nosičema šlo pomalu do kytek, vrátil se do Stříbra, teda pokud vím.

Dneska už ve Stříbře žádný shop s nosičema není, jsou tam ale třeba ubytovny, na kterých je momentálně cirka dva tisíce zahraničních dělníků, takže ze Stříbra je vlastně takové kosmopolitní místo. Tím se taky každé městečko nemůže pochlubit.

Já ve Stříbře už nežiju, ten kraj mám moc rád a jezdím tam i nadále, možná se i vrátím, ale už to bude do úplně jiného Stříbra, obávám se…

Slovy klasika, zbytek „je už historie“. Přišli Aeternus a později Sólstafir a z View Beyond se stala známá značka. Ve stejné době vznikla celá řada vydavatelství, kterým se podařilo prorazit ve větším, postavit solidní byznys a koníček se pro jejich zakladatele stal obživou. Stál si o něco podobného?

Ne, nestál. Nejsem typ člověka, který by cílevědomě budoval nějaký byznys, tím méně s undergroundem…